Vždycky jsem si říkala, že muži jsou opravdu něco jiného než my ženy. Samozřejmě, že to zase nemyslím úplně tak ironicky, jak se mnoho lidí myslí. Jednu už jsem se zmínila před mým strejdou, že mě opravdu muži štvou a že už jim nevěřím. A kdybyste viděli ten strejdy výraz v obličeji, tak byste se smáli. Anebo byste se také možná už dokonce lekli. Strejda byl úplně jako vyjevený a hodně ho to prý urazilo. Absolutně nechápu, proč to strejdu mohlo urazit, když jsem neměla na mysli vůbec jeho, ale spíše jsem myslela tak všechny muže všeobecně. Navíc si myslím, že můj strejda mě mohl také pochopit, protože ví, že jsem za poslední čtyři roky prošla dvěma opravdu nehezkými rozchody, takže je logické, že zrovna já nebudu mít k mužům opravdu veliký respekt, a ne nebudu je mít zrovna v oblibě.
To se dá přeci pochopit, ne? Takže jsem si řekla, že mi bylo opravdu nejlepší, kdyby strejda prostě a jednoduše pochopil, že nemám na muže náladu. A že když náhodou řeknu, že mě muži tvou a že je nemám ráda, tak to přeci logicky neznamená, že už je do konce svého života nebudu milovat a nebudu mít žádného muže dále ve svém životě.
Nebo, že nebudu mít žádného partnera. Opravdu jsem se tohle snažila svému strejdovi vysvětlit, ale i tak mi stejně vůbec nevěřil a řekl mi, že prý jsem asi hodně náročná na muže anebo že jsem prý rozmazlená. Zase ani nevíte, jak moc mě to urazilo. A byla jsem naštvaná, že jsem se strejdou potom asi tři týdny nemluvila. Takže jsem si řekla, že raději, než abych zase řekla nikomu svůj názor o mužích, tak raději budu ticho, abych zase náhodou někoho omylem neurazila. Opravdu nikoho urazit nechci, takže raději budu ticho a budu mít klid. A jaké máte vy zkušenosti s muži? Myslíte si, že jsou muži páni tvorstva nebo se to jen tom tak moc zveličuje? Je opravdu mnoho názorů o mužích, že bych se v tom nevyznala.